Dymokurka po 40 letech

Zaniklé cukrovarské úzkokolejky připomněla vydaná brožurka Polabské řepařky. Z šestice zde uvedených měla největší a nejzajímavější síť drážka dymokurského cukrovaru, po jejíchž stopách se vydáme v následujícím putování. Symbolicky právě 40 let poté, co vyjely vláčky Dymokurky naposledy (1959). Zároveň uplynulo již 10 let od akce, kdy se uskutečnil pochod po části trasy této drážky.

Síť dymokurské řepařky představovaly hlavní tratě Dymokury – Sekeřice o délce asi 15 km a Dymokury – Velenice (7,1 km), dále odbočky Záhornice – Chotěšice (3,5 km) a Mezihájí – pískovna (1,9 km). Cestu zahájíme na konečné ve Velenicích, projdeme tak obě hlavní větve plynule po sobě. Pokud někdo přijede vlakem, nejblíže to bude mít ze čtyři kilometry vzdálené zastávky Činěves (trať Chlumec na Cidlinou – Křinec).

Koncové nákladiště jihozápadní větve se nacházelo západně od Velenic, u křižovatky hlavní silnice Poděbrady – Jičín a místní komunikací z obce. Dodnes je v místě patrná zarůstající manipulační plocha, jinak zde není zajímavého nic. Na první zřetelný pozůstatek trati si musíme ještě chvíli počkat, případně začít až u něho. Z nákladiště šla drážka vlevo podél silnice k Činěvsi, ovšem podél staré silnice, která je stejně jako úzkokolejka rozorána v poli. Dnešní komunikace se odklání mírně doprava. Půjdeme-li po ní z Velenic, na úrovni vodoteče před Činěvsí ze silnice sejdeme a vydáme se podél toku. Zakrátko narazíme na starý silniční mostek. V jeho sousedství stojí podstatně užší betonový mostek – první výrazný pozůstatek drážky.

Jižní část DymokurkyPokračování tělesa je opět rozoráno v poli vedle cesty. Konečně se ukáže teprve od místa, z kterého je zachována i stará silnice, připojená nájezdem na novou. Násep nepatrné výšky, lemovaný ze strany pole křovinami, se po několika metrech začíná od starém asfaltky odklánět doleva. Prohlubně po pražcích přesvědčí každého, že se skutečně jedná o pozůstatek trati. Zarostlý pruh pokračuje podél plotu zemědělského objektu. Za křižující cestou, jež vede k osamělému domu, se z tělesa stává travnatá cesta. Při troše pozornosti na ní uvidíme několik pražců v zemi, z nichž však vyčnívají jen jejich konce. Cesta vede přímo souběžně se stružkou asi 100 metrů za domy v Činěvsi. Potom se protáhne mezi plotem na pravé a fotbalovým hřištěm na levé straně, načež přetne silnici do Úmyslovic. Za bývalým přejezdem půjdeme po tělese ještě asi 200 metrů, kousek cestou mezi domky, zbytek tvoří travnatý pruh v poli. Pokračování je opět zlikvidováno. V zimě, pokud není sníh, lze trasu černou ornicí vysledovat podle roztroušeného pásu světlých oblázků, zbylých z rozoraného tělesa. Trať se lomila doprava a směřovala k zatáčce silnice (do Netřebic) za posledními domy v Činěvsi. Tam také dojdeme, uděláme-li si obcházku přes souběžnou vodoteč (viz mapa KČT č. 18 Nymbursko a Kopidlnsko). Vpravo od silnice začínalo nákladiště Činěves. Dnes se tudy jezdí do zemědělského objektu, zbytek plochy vyplňuje rumiště.

Další kilometr cesty nás opět zavede do polí. Na sever k Dymokurům se táhne nepřehlédnutelný zarostlý pás tělesa úzkokolejky. Zde se nevyhneme pochodu okrajem pole. Na některých místech je malý násep zachován, jinde rozvezen. Trasa mírně stoupá a přechází v zářez. Další násep dosáhne metrové výšky a náhle končí (asi 200 metrů před Dymokury). Mezitím se zleva přiblížila silnice od Netřebic, které dosáhneme od konce náspu po 50 metrech polní cestou. Těsně před vsí trať šikmo přešla silnici a objížděla obec zleva. Cesta v její trase sleduje ploty zahrádek a křižuje dvě místní komunikace. Od druhé z nich nás dovede pěkně zachovalý násep k silnici směr Křinec. Poté trasa vstupuje do oploceného a obezděného areálu, který musíme obejít zprava po cestě.

Trať směřovala k této cestě šikmo přes areál, překřížila ji a usadila se na její pravé straně. Takto pokračovala i na dlouhém přímém úseku, jenž se před námi otevře, odbočíme-li na rozcestí u čističky doprava. Cesta je i tady širší, neboť po zrušení úzkokolejky si přivlastnila její těleso. Po necelém kilometru nás přivede k silnici Dymokury – Rožďalovice, za níž řepařka vstupovala mezi stromy. Tady začíná pěkný a dobře průchozí úsek vedený krajem lesa, většinou na náspu, přímé pasáže jsou proloženy několika mírnými pravými oblouky, jimiž se trať postupně stáčela k cukrovaru. Vpravo vedle náspu si povšimneme tělesa staré cesty, která za cihlovým propustkem trať křížila. Poté se okolo trasy objevují zbytky vozíků drážky, zejména několik celých rámů, na nichž si můžeme prostudovat technické detaily. Vlevo v polích uvidíme přibližující se trať ČD. Střídavě malými náspy a zářezy těleso míří přímo k bývalému cukrovaru. Silně zarostlé místo na konci lesa a s ním i soukromý pozemek obejdeme zleva a za chvíli již stojíme na silnici lemující oplocený areál závodu. Drážka se stáčela do cukrovaru levým obloukem skrze mírně šikmo umístěnou bránu.

Po silnici se přemístíme k přejezdu železniční trati, odkud budeme sledovat trasu východní větve drážky do Sekeřic. Vycházela z oploceného areálu a hned úrovňově překřížila trať ČD. O několik desítek metrů dál spatříme vpravo od zatáčky silnice kousek tělesa řepařky s cihlovým propustkem. Drážka pokračovala souběžně se starou zlikvidovanou silnicí levým obloukem k Pustému rybníku. Partie u rybníka je však zničena vysokým náspem současné silnice. Tento prostor nejlépe obejdeme po žluté turistické značce místní komunikací, přes hlavní silnici až k rozcestníku značek na druhé straně u lesa. Těleso řepařky zabíhá do lesa vlevo od rozcestí a stoupá. Cestou po náspu uvidíme zbytky dalších vozíků, tentokrát jen menší části. Za pravým obloukem začíná přímý úsek, který vchází do velkého zářezu, asi 4 m hlubokého. Dobře zachovalé a průchozí lesní partie nedají nevzpomenout na lesní železnice. Zářez se stáčí doleva, potom při stálém zmenšování doprava a již se před námi otevírá prostranství bývalé stanice Hajc. Zde kromě posledních zbytků vozíků objevíme u pravého okraje i jeden odhrabaný pražec v zemi.

Hlavní část dráhy V od Dymokur

Od stanice můžeme bez problémů pokračovat dál. Jen se nenecháme zmást průsekem, který je téměř přímým pokračováním zužující se plochy, ani řečmi, že dále je trať poněkud zarostlá a vyrazíme doleva. Za obloukem si vychutnáme další pěkný úsek – dlouhý přímý násep, zarostlý jedině trávou v létě, s prohlubněmi po pražcích. V táhlém pravém oblouku se násep zmenšuje a v následující přímé se objevují vyjeté koleje od traktoru. Levým obloukem se trasa připojí k cestě, lépe řečeno ji šikmo přechází. Přibližně 20 metrů malého zářezu za křížením žádná cesta nevyužívá a úsek zarůstá. Čtyři na sebe kolmé směry z křižovatky doplňuje pátá cesta šikmo přes plochu – trasa drážky. Zbylých asi 1,5 km budeme šlapat po asfaltu. Na samém konci lesa je umístěna závora a před námi po delší době pole s rozoranou tratí. Nyní upřeme zrak přes pole mírně vpravo k lesnímu ostrůvku v záhybu Záhornického potoka. Na jeho levé straně před stromy je pás hustého křoví, který ukrývá pokračování trasy. Pole se dá obejít po cestě od závory, zavede nás sice více doleva, ale do správného místa se dostaneme cestou podél potoka.

Mezi křovím u lesíka spatříme největší dochovanou zajímavost řepařky – železný most přes Záhornický potok, největší na celé síti. Šikmá plnostěnná konstrukce je asi 14,5 m dlouhá. Dá se přejít po omšelých prknech, jež jsou podélně připevněna na konstrukci a doplněna dřevěným zábradlím. Vlevo za mostem pod náspem si povšimneme patníku hranice pozemku s písmeny C.D. – Cukrovar Dymokury. Od mostu vede zarostlé těleso lesíkem nejprve jako násep, potom zářez, lemovaný dalšími patníky. Vybíhá ještě asi 50 metrů do pole a ztrácí se. Trať pokračovala polem téměř přímo do nákladiště Záhornice. My půjdeme doleva na cestu, abychom měli dříve pevnou půdu pod nohama. Už z dálky přitom uvidíme stoupat vlevo do polí zarostlý pás tělesa chotěšické odbočky. Odbočka křížila cestu, po níž přicházíme a vedla vpravo podél ní. Na tento přímý úsek se zprava napojovala hlavní trať od Dymokur – v blízkosti silniční váhy, jež uzavírala prostor záhornického nákladiště. Odbočka tudíž splynula s tratí až za nákladištěm. Váha s nezbytným domečkem je umístěna šikmo k cestě, v souladu s polohou hlavní trati a nákladištěm na ní, sledující vrstevnici. V těchto místech také najdeme zarůstající manipulační plochu.

Vrátíme se o kousek zpět na chotěšickou odbočku, znovu do nelehkého terénu na kraj pole. Násep mezi poli míří k severu, zanedlouho jej vystřídá „vrcholový“ zářez. Po překonání terénní vyvýšeniny přechází znovu v násep, který se stáčí doprava k silnici. V oblouku u cesty však končí. Touto cestou se dostaneme na silnici. Podobně vedla i drážka, přešla asfaltku a souběžně s ní po pravé straně (zlikvidováno) dosáhla 2 km vzdálených Chotěšic. Pouze křižovatku v Malé Straně úplně nekopírovala, spíše tvořila malou přeponu. V těchto místech u rybníka leželo malostranské nákladiště. O něco dál v hrázi rybníka zbytky mostu vedle silničního nejsou, ani druhého přes Smíchovský potok před Chotěšicemi. Před obcí přešla drážka na levou stranu komunikace a vyústila do koncového nákladiště. Volnou plochu tady uvidíme i dnes, táhne se vlevo podél silnice až ke křižovatce. Zde stojí silniční váha s domečkem, na jehož severní stěně objevíme letopočet 1923. V tomto roce mohla být chotěšická odbočka postavena.

Přemístíme se zpět k Záhornicím na hlavní trať. Od váhy na konci nákladiště dojdeme po dříve zmíněné cestě k silnici z Chotěšic, k jejíž pravé straně se drážka nakrátko přimkla. Za pravotočivou zatáčkou ji vzápětí překřížila a vydala se doleva přes dnešní zemědělský areál, aby mohla obejít Záhornice ze severu. Překážku obejdeme zprava cestou za stodolami. Až mineme všechny objekty stojící po levé straně, možná si všimneme zarostlého pruhu na rozhraní záhumenků a lánu, necelých 100 metrů od cesty. Není ovšem dlouhý, další trasa řepařky je opět rozorána v poli. Vedena po vrstevnici se trať za vsí připojila k silnici. Na její levé straně vydržela následujících 2,5 km (celé zlikvidováno) až před Kněžice, kde se nachází plocha dalšího nákladiště.

Kolej končila v blízkosti silniční váhy, trať na Sekeřice však odbočila již dříve šikmo doprava přes silnici a objížděla Kněžice z jihu, přibližně jako dnes cesta za ploty zahrad. Hned první pozemek je obehnán plotem se sloupky z kolejnic. V levém oblouku trasa ploty opouští a přes louku u malé vodní nádrže svěřuje k Záhornickému potoku. Tady čeká druhý největší zachovalý most, taktéž železný, s rozpětím asi 6,5 m. Na nosnících zůstalo několik pražců. Za mostem je těleso zpočátku zcela zarostlé, dál sleduje levý břeh potůčku. Podél toku projdeme přes další zlikvidované úseky, kolem druhé vodní nádrže, až se dostaneme do blízkosti silnice směr Městec Králové. Těleso v úrovni terénu ještě vykrouží „esíčko“ doprava-doleva a mezi ploty a zároveň za plotem pozemků u dvou domků vyjede k silnici. Tudy ovšem cesta nevede, musíme pokračovat podél vodoteče. Přejdeme asfaltku a pokračujeme po málo znatelném travnatém náspu, po levé ruce máme už třetí vodní nádrž. Asi po 150 metrech přetíná trasu suchá stružka, za níž opět narazíme na pole. V něm se trať přibližovala k potoku a po jeho levém břehu vedla další kilometr mírným stoupáním k lesu s vyčnívající věží. Není to nejlepší terén na pochod, obcházka je možná přes Kněžice, po silnici směr Hlušice a pak cestou k lesu. Otevřený vodní tok 200 metrů před lesem končí, respektive začíná. Pruh kamínků po rozorané trati, který se již předtím od potoka několik metrů vzdálil, se nyní přiblíží a po zemi šikmo křižuje přímku vodoteče. Překračuje pouze vodu sbírající se z pole maličkým propustkem, umístěným šikmo k začátku strouhy.

Trať vstupovala mezi stromy přibližně uprostřed severojižní hrany lesa, kterou máme před sebou. Místo není nijak zvlášť patrné, je to kousek vpravo od bývalého posedu, kde zůstaly na stromě přibité vodorovně dvě tyčky. Vstup do lesa hlídá neproniknutelné křoví. Pod stromy už bezpečně rozeznáme těleso úzkokolejky, zpočátku zarostlé a bez velkých terénních úprav, po překřížení cesty od silnice již dobře schůdné. Za delším přímým úsekem následuje oblouk doleva. Násep je tu široký, jako pro dvě koleje, avšak prohlubně po pražcích jsou zřetelně uprostřed. Další přímý úsek vchází do hlubokého zářezu, asi 4 m, podobně jako u Hajcu. Ovšem pod úrovní původního terénu to bude o něco méně, nad výkopem jsou navršeny menší valy zřejmě z přebytečné zeminy. Blížíme se ke konci lesa. Od jeho okraje se pustíme luční „zátokou“ podél pole a zakrátko se ocitneme na rohu dalšího lesního pozemku. Mezi stromy se těleso drážky opět zviditelní, zpočátku jako cesta na nezřetelném náspu, který se zvětšuje a po překonání sníženiny s potůčkem zase mizí. Trasa přejde asfaltovou cestu vedoucí k věži. Za křížením pokračuje další násep. Ještě několik stovek metrů a cestou v levém oblouku uvidíme zprava přicházet těleso odbočky z pískovny, jež se zakrátko připojuje k hlavní trati.

Těleso do pískovny stoupá lesem malými náspy a zářezy a mírnými oblouky, víceméně slouží jako cesta. Zabloudit se tu nedá, snad se nikdo nepustí v jednom místě velmi šikmo křižujícím průsekem. Ke konci jsou terénní úpravy větší, mezi dvěma náspy je prokopán největší zářez na této odbočce, s hloubkou přibližně 3 metry. Za posledním náspem trasa ústí do bývalé pískovny protáhlého tvaru. Dnes je prostor porostlý stromy, ale nezapře v sobě těžební lokalitu s odtěženými nebo navršenými místy. To vše v malém – největší výškové rozdíly zde nepřesahují 2 metry. Trasu drážky mezi tím vším můžeme vysledovat, nakonec se usazuje pod odřezem na východním okraji pískovny, kde jsou patrné i prohlubně po pražcích. Kolejí tady mohlo být víc.

Vraťme se zpátky k souběhu odbočky s hlavní tratí. Od bývalé výhybky je to už jen 100 metrů rovně ke konci lesa. Volný pás mezi lesem a silnicí Kněžice – Hlušice vyplňuje plocha někdejšího nákladiště Mezihájí. Podobně jako na jiných manipulačních místech i tady je ještě patrná stará kamenná dlažba pro nekolejová vozidla. Stanice tvořila vlastně krátkou odbočku, trať na Sekeřice pokračovala od lesa ještě před kolejovým rozvětvením šikmo doprava přes silnici. A skutečně po stranách silnice uvidíme šikmo naproti sobě dvě místa, kde jsou nehluboké příkopy vyplněny tělesem. Pravým obloukem zmizelým v poli se drážka srovnávala vlevo podél stoupající silnice, zarostlý souběžný pás je již patrný. Takto vydrží jen několik desítek metrů a už se odklání doleva k protějšímu lesu. Část oblouku se bohužel proměnila v potůček a tak asfaltovou cestu na kraji lesa křižuje přímo v místě propustku. Vodě se vyhneme a pokračujeme lesem, obloukem v zářezu. Trať zde dokončila obrátku o 180 stupňů a zároveň vystoupala několik metrů nad úroveň nákladiště Mezihájí. Následuje zarostlý násep pro změnu v pravém oblouku a druhá výrazná obrátka, přibližně o 135 stupňů.

V dalším průběhu těleso sestává z delších přímých úseků a táhlých oblouků, z náspů a zářezů s rozdílem až 2 metry od původního terénu, všude se dá projít. Ke konci opět o něco ostřejšími oblouky manévruje po mírných úbočích. Můžeme obdivovat krásné partie „lesní železnice“, kromě jednoho zářezu průchozí, s nejvyšším náspem na sekeřickém úseku (3 m). Po dvou kilometrech od Mezihájí se přibližuje konce lesa. Ještě jeden oblouk doprava, přímý úsek v malém zářezu a závěrečný levý oblouk s přibývající vegetací. Trasa drážky opouští les jen asi 10 metrů vlevo od silnice z Hlušic, vzápětí se ztrácí na ploše koncového nákladiště Sekeřice. Zde dosažená nadmořská výška 285 m byla nejvyšší na celé hlavní trati. Přibližně na stejné úrovni se nacházelo nákladiště na odbočce v pískovně.

Jsme u cíle výpravy po stopách dymokurské řepařky. Zbývá jen dostat se do civilizace. Na autobusovou zastávku do Sekeřic je to ještě kilometr po silnici. Snad se mezi řídkými spoji najde nějaký, který nás odveze tam, kam potřebujeme. Na vlak třeba do Nového Bydžova, spolu se Smidary jsou to dvě nejbližší železniční stanice. Kdysi bylo ze Sekeřic ještě o polovinu blíže na zastávku Sběř. Trať Smidary – Vysoké Veselí však odešla do nenávratna stejně jako dymokurská úzkokolejka …

Jaroslav Přibyl, 1999 (aktualizováno zima 2005)

Příspěvek byl publikován v rubrice Historie železnic ČR. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář