Lesní železnice většinou vycházely z pil či nákladišť umístěných v blízkosti nádraží normálněrozchodných tratí. V okolí drážky Nálepkovo – Tichá Voda (dříve Vondrišel – Stilbach) v prvních desetiletích jejího provozu však žádná taková trať nebyla. Obec Nálepkovo se dočkala velké dráhy teprve v roce 1936 otevřením úseku Mlynky – Mníšek nad Hnilcom, čímž byla završena výstavba propojení mezi koncovými stanicemi normálního rozchodu Červená Skala a Gelnica. Nová trať procházela přímo kolem pily, ovšem na vysokém mostě, kterým překračovala potok Tichou vodu a silnici. Styk s úzkokolejkou tak neexistoval ani potom, nejblíže mohla pila nakládat v kilometr vzdálené stanici Nálepkovo.
Státní lesní železnice o rozchodu 760 mm vedená údolím Tiché vody pod Volovec byla postavena v letech 1906–1907, s délkou asi 10 km, odbočka kolem 3 km šla údolím potoka Henclová. Veřejnoprávní pochůzka proběhla dne 7. 5. 1906, technicko-policejní prohlídka a kolaudace dne 13. 9. 1907. Odbočka mohla vzniknout později. V této podobě drážka existovala ještě na počátku Československa, kdy byla zkrácena a ukončena ve vsi Tichá Voda. Tehdy byla načas bez provozu, snad z důvodu rekonstrukce: v polovině listopadu 1922 hlásí zpráva z ředitelství státních lesů, že lesní železnice údolím Stilbachu (6,8 km) bude uvedena do provozu v nejbližších dnech. V roce 1940 je uváděna délka trati 6,5 km plus devět odboček – nakládacích kolejí, z nichž nejdelší měřila 200 metrů. Drážka byla zrušena v roce 1960.
Pila v Nálepkovu pracuje dodnes, nachází se, jak již bylo řečeno, u mostu trati 175 Červená Skala – Margecany nedaleko soutoku Tiché vody a Hnilce. V areálu jsou i dnes k vidění úzké koleje, potřebné na manipulaci se dřevem. Prodloužená kolej podchází most a vede k vrátnici u silnice, avšak nepoužívá se. Za pilou je trať dávno zlikvidovaná, naštěstí se dochovaly různé náspy a zbytky mostů. Těmi stavba opravdu nešetřila, jen na 6 km úzkokolejka desetkrát překonávala Tichou vodu.
První most se nacházel necelý kilometr od pily, dovede nás k němu cesta – drážní těleso s trochou štěrku pod pravobřežním svahem. Dnes zde převádí cestu přes potok nový betonový most, jež v posledních pěti letech nahradil nevyhovující provizórium. Na konci osady cesta z tělesa uhýbá a na louce se objevuje zcela zarostlý násep. Těleso pokračuje pod svahem, stáčí se lužním porostem mírně vlevo a po 1,5 km od prvního mostu opět kříží potok. Z druhého mostu nezůstalo vůbec nic. Na pravém břehu je nejlépe průchozí pěkný travnatý úsek v úbočí mezi smrky. Na něj navazuje zarostlý násep, zakončený opěrou třetího mostu. Levobřežní opěra stojí také, ale jaksi odhalená, bez náspu. Následuje delší (1,5 km) úsek na této straně potoka, cesta míjí dvě složiště dřeva. Později se vynoří další násep, avšak blízko hájovny je odnesen velkou vodou a tak ze čtvrtého mostu nenajdeme zase nic. Kousek náspu na pravém břehu vystřídá složiště dřeva, stopy nejsou ani u přítoku zvaného Zadný járok. Část náspu můžeme spatřit za přítokem, vpravo vedle cesty k osamělému domu. Přes hlavní tok již cesta využívá tělesa, na starých opěrách pátého mostu je posazená konstrukce ze známého materiálu – kolejnic a pražců, ovšem z normálního rozchodu. Za domem trasa prochází skrz parcelu obehnanou plotem z vlnitého plechu, od plotu míří zarostlý násep k chybějícímu šestému mostu. Úzkokolejka poté v blízkosti silnice překonávala přítok Stredný járok, dnes je zde však situace nepřehledná, Tichá voda teče trochu jinudy, až o něco dál se vyloupne násep porostlý stromy po pravé straně silnice. Následně obě dopravní cesty přecházejí Tichou vodu, opěry sedmého mostu jsou viditelné i z asfaltky. Těleso drážky vchází do náspu silnice a pokračuje po její levé straně. Na řadě je snad jediný zářez, další násep vchází do oplocené zahrady hájovny, po chvíli směřuje těleso k osmému mostu – malé opěry s nepůvodní lávkou. Pod vsí Tichá Voda je část trati zlikvidovaná velkou vodou včetně devátého mostu.
Následuje pila a za ní opěra desátého mostu přes stejnojmenný tok. Na rozšířené ploše na pravém břehu, ještě před obytnou zástavbou, drážka končila. Jistěže to nebyl původní konec, každá správná lesní železnice přece zajížděla do opuštěného lesnatého údolí. Ovšem tady, v Tichovodské dolině i podél přítoku Henclová, koleje nevedou již příliš dlouho na to, aby bylo možné identifikovat trasu jinak, než ze starých plánů. Údolí nabízejí jen procházku po asfaltových cestách, podél Henclové vede zelená turistická značka na vrch Volovec, podle něhož je pojmenována východní část Slovenského Rudohoří – Volovské vrchy, a na sousední vrcholové „Skalisko“ (1293 m n.m.) s dalekým rozhledem.
Jaroslav Přibyl, podzim 2000, doplněno 23. 11. 2004
