První sobotu po Novém roce se konala tradiční zahajovací akce Klubu. Novoroční tulácká projížďka. Jak už z názvu vyplývá, hlavní náplní je projetí zajímavých tratí a ostatní dráhařské „záležitosti“ jsou v menšině. Tentokrát jsme si vybrali pro projetí hlavně lokálky z Nymburka do Jičína a z Jičína do Turnova. Pokračování pak přes Liberec do Děčína. Jak jsme se shodli, tak z Nymburka do Jičína jsme už dlouho snad nikdo nejel. Také vidět z vlaku zasněžené Trosky se snad ještě nikomu z nás dosud nepoštěstilo.
První tři účastníci, vč. organizátora a autora tohoto příspěvku v jedné osobě, se sešli už ve vlaku z Moravy do Pardubic. Tedy 2 členové a jedna ze tří hostů, jediná dáma projížďky. Na prvním srazu se ještě objevil Máca, který se ale s námi ihned rozloučil s tím, že si chce projít ráno Nymburk a potkáme se tam. Po prvním srazu jsme přešli po prvním nástupišti k loni nově otevřené lávce přes kolejiště a prošli jsme si ji. Z jejího „zadního“ konce je pěkně z nadhledu vidět jinak neznámé kolejiště včetně toho, že příjezdové koleje dvou skupin kolejí se kříží jednoduchou křižovatkou.
Lávka končí u zjevně nově upraveného prostoru, kde je novotou svítící konečná zastávka „Vápenka“ (následná křižovatka byla přestavěna na kruhový objezd, který zřejmě slouží jako smyčka pro obracení). Odjíždí odtud jediná linka č. 9. Autobusy této linky mimochodem po 25 minutách jízdy projíždí přes zastávku před hlavním nádražím. Po lávce je to pěšky přece jen rychlejší.
Pardubice hl. n. – pohled z lávky vlevo
Pohled z lávky ve stanici Pardubice hl. n. na zadní část kolejiště (levá strana – směr Česká Třebová). Na levém okraji je vidět kousek posledního nástupiště.
Pardubice hl. n. – pohled z lávky vpravo
Pohled z lávky ve stanici Pardubice hl. n. na zadní část kolejiště (pravá strana – směr Kolín). Na „obzoru“ je silniční most přes výjezd z Pardubic na Kolín. Přímo u lávky je vidět jednoduchá křižovatka, kterou se kříží vjezdová kolej do čtyřkolejné části (zhruba uprostřed fotografie) a příjezdová kolej pod most do části kolejiště, které je na předchozím snímku zcela vpravo.
Po prohlídce lávky jsme dorazili na druhý sraz. Zde se k nám přidali další dva účastníci a kolem zbytku bývalé výpravní budovy z počátku 20. století (poškozena při náletu v srpnu 1944 a nahrazena v 50. letech současnou v jiné poloze) jsme došli na novou zastávku Pardubice centrum právě včas, abychom stihli odjezd předchozího rychlíku Arriva do Liberce. Zde jsme se přivítali s dalším účastníkem a prohlédli si i místo, kde se v loni v červnu stala dost diskutovaná nehoda. Ona výhybka, na které se srazil vlak osobní dopravy s nákladním, je přímo u zastávky. Posledním přímým „zážitkem“ pro některé účastníky pak bylo první projetí nejnovější části naší železniční sítě i když je prakticky celá v rámci pardubického nádraží. Na hlavním nádraží přistoupil jediný účastník z 3. srazu, který tuto jízdu pojal jako součást cesty s dárky od „Ježíška“ do západních Čech. Při přestupu v Hradci se k nám přidal ještě Jarda.
Pardubice centrum
Příchod na zastávku Pardubice centrum. Jsou to dvě koleje kolem ostrovního nádtupiště. Příchod z této strany je z chodníku po správné straně ulice pod mostem.
Takto jsme už v poměrně značném počtu přijeli rychlíkem do Nymburka. Zde na nás čekala dvojdílná Regionova, kde v jedné části nízkopodlažního dílu čekali další tři účastníci vč. Filipa, druhého ze tří hostů. Poměrně dost obsazeným vlakem, do kterého ještě v Rožďalovicích přistoupil Libor, jsme dojeli za hovoru o drážních i jiných zajímavostech do Jičína.
Ještě ve vlaku se mimo jiné rozproudila diskuse o dnešním programu. Jednak jsme měli podle plánu skončit v Ústí a tam vyhledat nějaké zařízení na závěrečné posezení. A jednak bylo třeba vyřešit odbavení téměř všech cestujících. Většina totiž jela buď na režijní jízdenku nebo na celodenní jízdenky ČD, které nám přestaly platit v Turnově (dále přes Liberec do Děčína a resp. podle plánu až do Ústí nad Labem, jsme využili služeb rychlíků Arriva). Jako nejvýhodnější jízdenka do Ústí se pro větší skupinu jevila skupinová síťová v tarifu IDOL do Děčína a zbytek v tarifu DÚK, pro jednotlivce a „důchodce“ (přesněji 65+) pak jednotlivá IDOL do Benešova nad Ploučnicí a navazující jednotlivá v tarifu DÚK do Ústí (celé nebo poloviční jízdné). Přišlo se ale na to, že v Děčíně by měla být otevřena restaurace přímo v budově nádraží a i když pro nás z Moravy byl přestup na vlak ČD kratší než v Ústí, přece jen by mělo být „posezení“ delší než kdybychom v Ústí ještě nejdříve hledali restauraci (navíc posedět v „nádražce“ je přece jen pro dráhaře stylovější než v obyčejné hospodě). Tím byl problém tarifu téměř vyřešen. Koupíme dostatečný počet „síťových“ či jednotlivých jízdenek IDOL až do Děčína a z Ústí již pojedeme ve službách ČD. Bohužel to vyšlo pro „celé účastníky“ na jednu skupinovou a jednu samostatnou jízdenku. Plus samostatné pro „poloviční“ účastníky. Libor coby důchodce prohlásil, že se klidně přidá k „celým“ účastníkům, aby to vyšlo lépe, načež Karel s Jardou dali hlavy dohromady a prohlásili, že pokud „celí“ zaplatí 100 Kč a „poloviční“ 50, tak se zaplatí přesně na 2 skupinové jízdenky a při přestupu v Jičíně obě pořídili. Z Jičína jsme sice ještě použili služeb ČD, takže většině platila ještě jízdenka, ale někteří si kupovali „pražskou“ jízdenku PID, která zde končila, a tak využili už jízdenku „libereckou“, která zde naopak už začínala i když je Jičín poměrně hluboko v Královéhradeckém kraji (Středočeský končí už za Rožďalovicemi, Liberecký začíná až před Rovenskem, na jednu stranu 24 a na druhou 18 „železničních“ kilometrů).
V Jičíně se s námi také rozloučil Mirek, který měl z Děčína špatné spojení domů (zejména pokud bychom přijeli do Prahy jen s nepatrným zpožděním a ujel by mu přípoj) a projel si neméně pěknou trať Jičín – Hradec Králové. My zbylí jsme pak počkali na osobák do Turnova. Přijela opět Regionova, v tomto případě trio a obsadili jsme zcela prázdný první díl jednotky. Cestou sice přistoupilo (a zčásti pak opět vystoupilo) několik dalších cestujících, ale i tak jsme si užili jízdu zasněženou krajinou s pěknými rozhledy k oběma obzorům – na jihu lemované nejprve Troskami a následně skalami s Hrubou Skálou na vrcholu.
Pohled z vlaku za Jičínem – k severu
Kousek za Jičínem se nám nejprve objevil pohled k severu k hoře Tábor na níž je rozhledna (a vysílač).
Pohled z vlaku za Jičínem – k jihu
A o něco dále jsme projížděli pod zříceninou hradu Trosky.
V Turnově se s námi pak rozloučil Máca, který chtěl dorazit do cíle jedné z původních alternativ programu, do Doks. Ostatní jsme nastoupili do zadního dílu dvojvozové jednotky, rychlíku Pardubice – Liberec. Ještě po odjezdu se Filip mobilem spojil s posledním hostem Zdeňkem, který na nás počkal v Rychnově a svezl se s námi do Liberce. Při vzpomínkách (mimochodem i na některé zvláštní jízdy) jízda do Liberce pěkně uběhla.
Jízda přes Liberec byla zařazena proto, abychom si splnili jeden dluh: přes Liberec jsme ještě nikdy na Novoroční projížďce nejeli. Nebylo to ale nejsevernější místo novoročních projížděk, protože v roce 2005 jsme jeli přes Děčín a Jedlovou, což je ještě severněji a „libereckou rovnoběžku“ jsme koneckonců překročili ten den ještě několikrát. Poprvé hned za Libercem. Nejdříve jsme byli severněji než je nádraží zhruba od Ostašova po Novinu a krátce na to jsme ji překročili zhruba v polovině cesty mezi stanicemi Křižany a Zdislava a vraceli jsme se těsně za Jablonným. A pak v úplném závěru jízdy od Březin u Děčína přes celé Děčínské nádraží.
V Liberci jsme byli kolem poledne a někteří se vydali hledat něco teplého do žaludku. Na nádraží je sice restaurace, dokonce byla i otevřená, ale její nabídka nás moc nezaujala a už vůbec ne „rychlost“ jediné obsluhující osoby.
Po nástupu do stejné jednotky, kterou jsme přijeli, jsme si pak vychutnali jízdu Severočeskou transverzálkou do České Lípy. Filip popisoval svou návštěvu pozůstatků lanovek a Jarda připomněl, že ve Zdislavě ležel svého času v našich končinách zcela atypický „německý“ poloviční angličan s neuvěřitelným množstvím tuším 10 srdcovek. Jak jsme vyjeli z lesů, byly opět nádherné výhledy daleko do kraje, zde již méně stíněné vysokými kopci, takže zde byl vidět jak vzadu Ještěd a po straně až Bezděz a na druhé straně zase kužely místních kopců Klíč, Ortel apod. Při pokračování z České Lípy Do Děčína je okolí zase sevřenější a sluníčko už se klonilo k západu a tak se spíše rozproudila diskuse o klubových záležitostech.
V Děčíně jsme akci oficiálně ukončili. My tři z Moravy jsme měli sice jen asi 1/4 hodiny, ale Karel si odvážně objednal teplou večeři a i za tu čtvrthodinu ji stačil spořádat. Jednoznačné plus obsluze, která byla opravdu rychlá. Zbývající účastníky, kteří tak nespěchali na přestup, jsme zanechali v restauraci u zasloužené večeře a ve čtveřici jsme se vydali k osobáku, který nám přistavili na 1. kolej těsně k budově a po přestupu na Ohři v Ústí (s krátkým čekáním) jsme v pořádku dorazili do Prahy. Dokonce s mírným náskokem. Takže Mirek by stihl dokonce přestup na „rozumný“ rychlík do Brna, my jsme na „Zlíňáka“ měli času dostatek.
I když jsme museli použít na část trasy „soukromníka“, při troše počítání se podařilo najít díky krajské jízdence velice levnou variantu. Navíc Jarda pojal cestu domů jako jízdu Arrivou zpět přes Liberec a jízdenka mu platila až do Staré Paky a musel si tak doplatit jen krátký úsek.
David Ziffer
