Výroční členská schůze se letos konala v polovině února a byla pojatá jako třídenní, od pátku do neděle. Nečekaně pár dní předtím přišlo sněžení, a tak jsme viděli okolí opět pod sněhem.
Pátek byl věnován dokumentaci stanic tratě Přerov – Brno, která má v nejbližší době projít úpravami. A to úseku po Vyškov, respektive Ivanovice na Hané, který zřejmě přijde na řadu jako první, některé úseky už letos. Této části jsme se zúčastnili pouze dva, a to organizátor a já. Využili jsme na většině trasy osobní vlaky, které jezdí v hodinovém taktu, měli jsme tedy na každou stanici jednu hodinu mezi po sobě jedoucími vlaky. Já jsem bohužel při odjezdu na sraz mírně zazmatkoval, a tak prvního úseku a první stanice se zúčastnil jen organizátor, Jarda Č. Setkali jsme se tedy až ve vlaku, do kterého organizátor nastoupil v Chropyni.
Druhou zastávkou pak byl Kojetín. Zde jsme se nejprve vydali směrem do města a pak došlo i na stanici. A vzhledem k rozdílné znalosti Kojetína jsme se rozdělili. Na nádraží to byla samozřejmě staniční budova, známý „hrad“ stojící vedle jižního konce budovy (měl by představovat zaniklý kojetínský hrad, který byl prozkoumán na začátku 20. století a dnes je bohužel málo zřetelný, protože byl celý přetvořen na zahrádkářskou kolonii). Dále pohled z ptačí perspektivy (ptáka sedícího na lávce nad kolejištěm) a minikolejiště vlečky ležící v prostoru za kolejištěm stanice, přístupné právě touto lávkou.
Po setkání u vlaku jsme pokračovali do Němčic nad Hanou. Zde je velice zajímavá atypická budova, která se ovšem ocitne po přestavbě trati mimo koleje, protože bude stanice přesunuta do levotočivého oblouku na západním zhlaví a trať zde bude téměř přímá a bude se zhruba dotýkat ze severu té dnešní. Na poli už byly vidět nějaké zemní práce i když zahájení stavby má teprve přijít. Vzhledem k tomu, že jsme ani jeden v centru nebyli, došli jsme tam společně. Cestou nás zaujala dvojice kolejí vedoucí přes cestu souběžnou s kolejištěm stanice. „Přejezd“ je dokonce označen ze směru od nádraží dopravní značkou, tzv. „ondřejský“ kříž (v opačném směru již neexistuje). Nicméně drážní vozidla na tento přejezd již nedojedou a směr pokračuje na parkoviště novodobých rodinných domků se zámkovou dlažbou. Jedná se o bývalou vlečku cukrovaru, který ležel až za hlavní silnicí. Po návratu z města došlo i na dokumentování dalších staveb v prostoru nádraží.
Němčice na Hané – staniční budova
Pohled na budovu od kolejiště (ze směru od Přerova).
Němčice na Hané – staniční budova
Pohled přímo příjezdovou silnicí od hlavní silnice kolmo ke kolejišti. Symetričnost narušuje zejména přízemní pětiboká přístavba na brněnské straně, což je dopravní kancelář.
Němčice na Hané – staniční budova
Pohled na přístavbu z kolejiště.
Němčice na Hané, bývalá vlečka do cukrovaru
Pohled na přejezd bývalé vlečky.
Němčice na Hané, bývalá vlečka do cukrovaru
Vlečka mířila do tohoto prostoru, prošla zdí, přes novodobý domek mírně vpravo, přes hlavní cestu a skončila v cukrovaře, po němž není dnes ani památka.
Další zastávkou byly Nezamyslice. Zde jsme se jednoznačně shodli že místo průzkumu centra obce dáme přednost drážním záležitostem. Po vysednutí z vlaku jsem zamířili na lávku vedoucí na bývalé „nádraží místní dráhy“. Dodnes tu stojí „topírna“ a v ní se nám podařil identifikovat vozík pro MUVku. K této spíše „garáži“ vede jediná kolej v pokračování hlavní koleje „nádraží“ za zadním zhlavím, ovšem přes kolejnice je polehlá tráva. Takže zde až asi dlouhou dobu (dlouhá léta?) neprojelo „ani kolo“. Na nádraží leží viditelné 2 koleje a u té krajní (pravé, severozápadní, nejbližší k velkému kolejišti) je i nástupiště. Domeček, který stál na nástupišti již ale schází. Pod keři je pak na opačné straně viditelná ještě třetí kolej, která je ovšem místy tak zarostlá, že se úplně ztrácí. Za zhlavím směrem do trati je ještě poslední výhybka, kterou se napojovala spojovací kolej od velkého kolejiště (směrem do trati). V jednom místě však jedna z kolejnic prochází již pěkně narostlým keříkem bez známek jakéhokoliv poškození keře. Takže tudy taky už dlouho nic nejelo. Jak je známo, na většině tělesa je vybudována cyklostezka a „drážní“ zůstalo jen toto nádražíčko. Příčný pražec přišroubovaný „naštorc“, ovšem bez jakékoliv návěsti je pak kousek od začátku této cyklostezky a za šturcem je ještě obligátní kopeček zeminy. Od začátku cyklostezky jsme se pak přesunuli po příjezdové cestě na začátek obce Dřevnovice, podešli klenutý podjezd a zprvu po cyklostezce vedle silnice a pak po silnici došli zpět na nádraží.
Nezamyslice – staniční budova
Pohled na budovu z lávky, kterou se přecházelo na nástupiště místní dráhy do Morkovic.
Nezamyslice – nádraží místní dráhy do Morkovic
Pohled z lávky na nádražíčko místní dráhy do Morkovic.
Nezamyslice – nádraží místní dráhy do Morkovic
Na konci kolejí dosud stojí „garáž“ pro MUVku.
Nezamyslice – nádraží místní dráhy do Morkovic
Nástupiště krajní koleje, bližší k „velkému“ kolejišti.
Nezamyslice – nádraží místní dráhy do Morkovic
Střední kolej. Vlevo kolej s nástupištěm, na opačné straně se kolej ztrácí pod keři.
Nezamyslice – místní dráha do Morkovic
Pohled z dnešního konce kolejí do stanice.
Nezamyslice – místní dráha do Morkovic
Konec koleje směrem do Morkovic.
Zde byla menší změna. Osobní vlaky z Olomouce přes Přerov končí střídavě ve Vyškově a v Nezamyslicích (je to v hodinu, kdy od Prostějova přijíždí rychlík do Brna a další cesta je možná právě tímto rychlíkem). To byl právě případ vlaku, kterým jsme měli pokračovat. Takže místo osobáku jsme tentokrát použili rychlík, který sice v mezilehlé zastávce (Chvalkovice na Hané) nestojí, ale to nám nevadilo, protože jsme stejně zastávky vynechávali. Poslední zastávkou byly tedy Ivanovice na Hané. Při cestě z nádraží jsme obdivovali pěkný betonový most, který spojuje kolejiště a přilehlou sladovnu. Tento most (či spíše lávka?) je dobře viditelná i při jízdě vlakem. Na straně kolejiště končí u místa, kde se na vedlejší koleji zřejmě vykládaly (nebo ještě vykládají) vozy pro sladovnu. Doprava je pak potrubím, které leží na střeše mostu. Po cestě do centra se jde kolem starého hřbitova (dnešní je na západním okraji) k pěknou pohřební kaplí sv. Josefa – hrobkou. Na náměstí, kam jsme došli stojí zajímavý kostel a za ním zámek, původně vodní tvrz. Ještě mne zaujalo poměrně velké sousoší, kde je na mohutném podstavci socha sv. Floriana doprovázená trojicí dalších soch.
Z Ivanovic do Vyškova jsme opět pokračovali osobním vlakem. Zde jsme už nádraží neobcházeli a ani do centra jsme nezamířili, počkali jsme si na autobus, který nás převezl do Bučovic, a ještě za světla jsme dojeli do Vracova. Za soumraku jsme došli přes centrum města na ubytování a večer ještě na jídlo.
Ivanovice na Hané – příjezdová silnice z centra na nádraží
Vlevo je kolejiště stanice, vpravo sladovna. Ze skladištní plochy do sledovny vede betonový most.
Ivanovice na Hané – most do sladovny
Přes příjezdovou cestu vede takovýto pěkný betonový most. Nad ním vede potrubí, kterým se zřejmě dopravuje do sladovny zrní pro výrobu sladu dovážené na nádraží.
Ivanovice na Hané – centrum
Centrum města. Pohled na kostel a za ním stojící zámek, který je ale nepřístupný.
Sobotu jsme vyplnili hlavně u našich sousedů a večer proběhlo vlastní jednání schůze. Na cestování jsme využili po dvojicích koupené turistické jízdenky platící v této části IDS JMK, vč. přesahu na Slovensko.
Ráno jsme se ve vlaku z Brna potkali s Mirkem P. a po přestupu v Bzenci a Moravském Písku dojeli do Starého Města u Uherského hradiště, kde měl být sraz. Krátce jsme se podívali na místo, kde původně začínala trať do Uherského Hradiště a dále na východ. Původně tu měl být sraz, ale rozhodli jsme se popojet do Uherského Hradiště, přičemž jsme se dohodli s jediným účastníkem, který se zde měl připojit, že se setkáme tam. Zde jsme si prohlédli menším kolečkem obě hlavní náměstí v centru a cestou došli i ke staré radnici. Po návratu na nádraží jsme se setkali s Karlem V., který na nás čekal v otevřené restauraci. Zde si někteří dopřáli i teplou snídani.
Poté již jsme počkali na vlak do Veselí nad Moravou. Zde jsme se setkali s dalším účastníkem Pepou P. a společně zamířili do Myjavy. Ten nás alespoň na moravském území ještě upozornil na několik míst kolem trati, protože je místním rodákem. Nově všechny české vlaky končí v Myjavě a je zde přípoj na vlak ze slovenského vnitrozemí a opačně. Tímto vlakem také přicestoval předposlední účastník – Radim J., který nechtěl riskovat nepřípoje a jel z Ostravy přes Žilinu a Nové Mesto nad Váhom.
Myjava – model Štefánikovy mohyly na Bradle
Model zasněžené Štefánikovy mohyly na Bradle. Podle připevněného štítku vyrobila v měřítku 1:30 v roku 1930 firma Josef Podrazil výrobce umělého kamene (model sněhové pokrývky je přírodní).
Po uvítání a ofocení nádraží i zde stojícího modelu Štefánikovy mohyly na Bradle (mohyla je v měřítku 1:30 a diskutovali jsme, jestli se to vztahuje i na napadaný sníh; Vzhledem k tomu, že na mohyle mohl ležet tak ve vrstvě 1–2 cm, tak by to v reálu mohlo podle mne souhlasit) jsme se vydali k vlastnímu cíli a to byly 2 velké mosty (mosty jsou popsány např. v článku na servru rail.sk: https://www.rail.sk/skhist/mosty/121.htm). Jako první jsme si vybrali ten, který leží z našeho pohledu až za stanicí – Myjavský. Cesta pod něj byla ztížena kluzkým sněhem. Jedná se o 4 pole příhradové konstrukce s horní mostovkou ležící v oblouku na 3 vysokých pilířích. Nosník nejvzdálenějšího pole je obdélníkový, ostatní mají průřez proměnný, zhruba prostřední třetina je vyšší, pak se rovnoměrně snižuje a nad pilíři je vysoký stejně jako ten poslední.
Myjava – Myjavský viadukt
Východní polovina Myjavského viauktu. Je vidět, že poslední pole je obdélníkové, s průřezem stejným po celé délce pole.
Myjava – Myjavský viadukt
Dvě západní pole Myjavského viaduktu. Levý krajné pilíř je ten, který je na pravém okraji předchozího snímku. Je zde vidět, že pole nejsou obdélníková, ale výška krajních „třetin“ se postupně snižuje na výšku toho čtvrtého pole. Ve skutečnosti to nejsou přesně třetiny, pokud bych počítal podle závětrování počet „dílů“ mezi jednotlivými svislicemi, došel bych k poměru 2:3:2, střed má tedy 4/7 délky, kraje 2/7 délky celého pole. Ale vycházel bych z toho, že jsou všechny jednotlivé „díly“ stejně dlouhé.
Po návratu ke stanici jsme prošli areálem továrny ležící pod stanicí (dnes volně průchozí) k řece Myjava a po druhém břehu mířili k Brestovci. Touto silnicí jsme se takto dostali pod druhý most – Devánský viadukt, ležící jako poslední na trati, mezi Myjavou a naší státní hranicí. Má 5 polí, přičemž krajní jsou kratší a jsou plnostěnné konstrukce, ostatní 3 pole jsou opět příhradová, tentokrát obdélníková (se stejným průřezem v celé délce).
Myjava – Devánsky viadukt
Západní část Devánského viaduktu blíže k nám. Je vidět, že krajní pole je plnostěnné. Nad silnicí je poslední příhradové pole a je vidět ještě více jak polovina předposledního příhradového pole.
Myjava – Devánsky viadukt
Východní část Devánského viaduktu. Na levém okraji je necelá polovina posledního příhradového pole nad silnicí.
Odtud jsme to měli již blíže k zastávce Brestovec, kde jsme stihli dorazit ještě před průjezdem vlaku do Myjavy, což byla naše souprava, kterou jsem se měli vracet. Po důkladné prohlídce zastávky a částečně i úseku k tunelu Generála Milana Rastislava Štefánika, který začíná kousek od zastávky směrem k nám, jsme počkali na náš vlak a dojeli zpět do Veselí. Zde jsme „přestoupili“ na vlak do Strážnice (ve skutečnosti to však byla stejná jednotka, jen to nebylo nikde prezentováno, takže jsme z ní vystoupili).
Brestovec – pomník
Vedle budovy zastávky Brestovec stojí pomník na vybudování tunelu, který začíná jen několik stovek metrů od zastávky. Na desce se píše: „Tunel generála Štefánika vybudovaný v rokoch 1923–1927, keď bol prezidentom republiky T. G. Masaryk; ministrami železníc: J. Stříbrný, Dr. E. Franke, R. Bechyně, Dr. J. Říha a J. V. Najman; prednostami Ústrednej stavebnej správy: Ing. Dr. V. Šrámek, ing. J. Isehle, ing. Dr. J. Koněrza; prednostom stavebnej správy: Ing. R. Pavlík; stavbyvedúcim: ing. R. Zwirner; podnikateľom: ing. J. V. Velflík.“
Brestovec – pomník
Směrem od kolejiště je ještě jedna, méně veselá tabule: „Při stavbe tunela zahynuli: Ignát Valentić * 1866 † 1923, Václav Hruška * 1896 † 1925, Frant. Gazdek * 1892 † 1926, Josef Jattý * 1892 † 1926, Alois Pulec * 1902 † 1926, Ladislav Bílý * 1902 † 1926. Čest ich pamiatke!“
Brestovec – budova
Pohled na staniční budovu ve směru od nás.
Brestovec – budova
A směrem od Myjavy.
Ve Strážnici jsme se jen odebrali na oběd do restaurace poblíž nádraží.
Strážnice – budova
Pohled na staniční budovu při příchodu z města.
Po obědě jsme pokračovali dalším vlakem do stanice Rohatec a přes Moravský Písek pokračovali do zastávky Bzenec-Olšovec, která leží na začátku souběhu s mladší tratí Bzenec – Veselí. Zde jsme se vydali ulicemi této městské části a pak odbočili na cestu na Starý hrad, což je vrchol nad Bzencem, kde skutečně stával hrádek, který byl však po svém zániku rozebrán na výstavbu bzeneckého zámku. Na vrcholu stojí obnovená kaple sv. Floriána a Šebestiána. Tato byla na konci 2. světové války vyhozen německou armádou. Jak hlásá pamětní tabule umístěná vedle vchodu, byla kaple obnovena v průběhu roku 2017. (o kapli se píše např. v článku na servru Starý Bzenec: https://www.starybzenec.cz/kaple/, o hradu v článku https://www.starybzenec.cz/bzenecky-hrad/) Od kaple jsem pak sešli rovnou cestou mezi obnovenými vinicemi s historicky původními odrůdami vína dolů a pak k nádraží. Skončili jsme v restauraci U lokálky přímo naproti nádraží, kde také proběhla vlastní schůze. Tam na nás počkal poslední účastník, Petr M., který měl v sobotu svůj program a dojel tak až na večerní posezení. Schůze měla být původně ve Vracově, ale využili jsme pěkného „stylového“ prostředí tohoto podniku. Po skončení jsme se pak vlakem odebrali do Bzence, přičemž Pepa P. odejel o vlak dříve, protože potřeboval dojet až domů do Brna (nedělního programu se neúčastnil, a tak s námi ani nespal).
Zastávka Bzenec-Olšovec
Zastávka je na souběhu jednokolejné trati Bzenec – Moravský Písek (původní trať těmito místy, otevřená v úseku Kyjov – Moravský Písek 20. 7. 1884 = prakticky napojení Kyjova na Severní dráhu císaře Ferdinanda). Ostatní dvě koleje patří novější trati Bzenec – Kunovice (otevřeno 1. 6. 1887, ke stejnému datu byla postavena i spojka do Uherského Hradiště, trať tedy byla do starší tratě Staré Město u Uherského Hradiště – Uherský Brod zapojena do obou směrů), která byla budována jako část spojení Brna s Vlárským Průsmykem a Slovenskem, tehdy Uherskem) v rámci stavby tzv. Česko-moravské transverzálky. U naší koleje je vidět předvěst vjezdového návěstidla do Moravského Písku. Těsně za ní se naše kolej mírně stočí doprava (na mapě ani není tento oblouk patrný), zatímco dvojkolejka do Veselí se stočí asi o 45 stupňů více, do směru kolmého k trati Břeclav – Moravský Písek, kterou podjede. Tím končí souběh.
Sklípky v Bzenci
Jeden z příkladů sklípků podél silnice, kterou jsme mířili ke kapli. Na další jsme pak nazazili třeba po sejití od kaple.
Kaple sv. Floriána a Šebestiána
Kaple byla na konci 2. světové války vyhozena do vzduchu. Byla obnovena v roce 2017. Text na tabuli vpravo od vchodu: Kaple sv. Floriána a sv. Šebestiána byla znovu vystavena z prostředků rozpočtu města Bzenec, z daru rodiny Novákovy, Bzenec 589 a darů sbírky od občanů. Celková výše investice do obnovy stavby kaple byla 16 200 000 Kč. Stavbu realizovala firma MSO Kyjov, v období od března do listopadu 2017. Projektantem stavby byl Ing. Marek Fiala. Slavnostně dáno do užívání LP 5. 5. 2018.
Bzenec – hospůdka U Lokálky
Foto místnosti, ve které probíhala letoční VČS.
Foto Karel V.
Neděli jsme zasvětili Zlínskému kraji. Z Vracova jsme tentokrát jeli přímým vlakem přes Veselí do Uherského Hradiště. Restaurace je v neděli zavřená, a tak to bylo bez teplé snídaně, na kterou se někteří (tentokrát včetně mě) těšili. Odtud pak přímým vlakem do Luhačovic. Od nádraží pak autobusem na zastávku Pozlovice, Nad přehradou. Odtud jsme sešli k přehradě a já s Radimem J. jsme přešli celou hráz. Ostatní se mezitím vydali do Luhačovic. Po příchodu zpět na JV konec hráze jsme také pokračovali do Luhačovic, ale jen co to šlo, jsme přešli na opačnou stranu Luhačovického potoka a pak vyšplhali nahoru. Kolem léčebného domu Praha a dalších vil v Pražské čtvrti jsme došli do centra, kde jsme dostihli zbytek výpravy. Po návštěvě pramenů Vincentka, Nový Jubilejní a Ottovka (přes zimu je zastaven vývěr v pavilonu, který dal tvar logu Luhačovic, a výtok je jen ve vývěru nedaleko odtud) jsme dorazili na nádraží, kde jsme v nádražní restauraci poobědvali.
vodní nádrž Luhačovice
Vodní nádrž se sice jmenuje Luhačovice, ale ve skutečnosti leží v městysi Pozlovice.
Následovala už jen projížďka zajímavých tratí. Nejprve rychlíkem do Újezdce u Luhačovic, kde jsme si prohlédli zvenčí staniční budovu. Obsluhující personál zde již není žádný a stanice se zřejmě ovládá dálkově. V budoucnu se počítá s elektrifikací jak hlavní tratě, tak odbočky do Luhačovic. A při tom asi padne i tato budova. Vzhledem k tomu, jak je vystavěná těžko najde nějaké uplatnění. Zde jsme počkali na osobák a tím dojeli do Bylnice. Cestou jsme ještě odhadovali, kde se nalézala vrcholová stanice Pitín nad stejnojmennou obcí (v obci už jen zbyla zastávka „Pitín zastávka“), která před mnoha lety zanikla a dnes zde není prakticky nic. Bohužel seřaďovací mechaniky, které se v Bylnici udrželi hodně dlouho jsou již také minulostí. Stejně jako využití staniční budovy pro drážní účely. Pro ty je vedle původní budovy nově postavená novodobá stavba.
Újezdec u Luhačovic – budova
Staniční budova v Újezdci, kde z hlavní tratě Uherský Brod – Vlárský průsmyk transverzálky (z 28. 10. 1888) odbočuje trať do Luhačovic (otevřená 12. 10. 1905). Dnešní budova je jen přízemní „socialistickou kostkou“, takže předpokládám, že až doslouží, tak půjde k zemi. Dnes je nádraží pusté, provoz je zřejmě řízen z jiného místa. Čekárna je uzavřená.
Bylnice – stará výpravní budova
Pohled na starou výpravní budovu ze silnice. Vlevo od ní vykukuje nová budova.
Bylnice – nová výpravní budova
Toto je nová výpravní budova stanice Bylnice vč. pokladny. Na levém okraji je boční stěna staré budovy.
Dále jsem pokračovali do Horní Lidče, kde byla akce v podstatě ukončena a další jízda už byla postupným přibližováním k domovům. Zde jsme počkali na rychlík směr Praha. Bohužel byl dost plný, a tak jsme se rozdělili. Jarda Č. s ním pokračoval dále, takže si přímo našel místo, na které měl místenku. Část se uchýlila do posledního vozu, který byl mimo rezervační systém. Většina (mimo Jardy) jsme vystoupili ve Valašském Meziříčí. Zde se odpojil Radim J. a jel na Ostravu přes Frýdlant. Ostatní jsme přestoupili do vlaku na Hulín. Pod už spíše zelenými svahy jsme dojeli do Hulína, kde jsme se definitivně rozešli. já pokračoval na Olomouc, Karel V. na Otrokovice a Mirek P. zůstal ve vlaku a přes Kojetín mířil do Brna.
David Ziffer
